Albanie srpen 2009
Zpět
Albanie 2009
Michal&David
17.08.09 Den první, Měšice-Srbsko
Kolem půl sedmé nakládám Dejva ve Zbuzanech, dáváme cígo na rozjezd a vzájemně si potvrzujeme, že jsme nemohli nedočkavostí spát. S očima lehce vypoulenejma nevyspáním skáčeme do už kompletně expedičně nachystanýho Defíka a razíme směr Brno. Mhm, dlouho jsem tím směrem nejel a tak mě překvapuje motocrossový povrch tratě....
Cesta je fajn, kroftáme o kravinách, ostatně jako téměř vždycky, když se potkáme. Kolem osmé nastává Dejvovi pracovní den a tak v šíleném tempu vyřizuje asi tak devadesát sedm telefonátů rámcově veskrze důležitých. S jednou malou přestávkou dorážíme na hranice se Slovenskem, to proletíme brutální cestovní rychlostí 110km/hod, páčko víc nám stroj nejede. Teda jede, ale my ho nehoníme. Pokračujeme dál na Budapešť a pak Szeged, přehoupneme se přes hranice se Srbskem a užíváme si úděsný roviny vedoucí až do Bělehradu. Původně jsme počítali s ujetím cca 750km tento den, ale v poslední třetině cesty jsme se rozhodli dojet až na místo u vísky Belanovica, kde nám cestovatelský instikt říká cosi o příhodném místě na spaní. Podvečerní Bělehrad nás zaskočí poměrně vydatným poskakovaním ve frontách a co je horší – za Bělehradem končí jakákoli možnost jízdy rychlejší než 50km/hod. Posledních 90 km už nebylo moc o radosti z cesty, setmělo se o necelou hoďku dřív než u nás a tak jsme museli hledat místo na přechrup za tmy, i když to není to pravé ořechové. Ale daří se, Dejv otáčí Defa do prudkého svahu, mineme hřbitov a nad neznámou vískou vypínáme motor, aby se nám stroj stačil vychladit před ulehnutím.
Místo je fajn, z dálky slyšíme místní chasníky tůrovat přechipované motory svých traktorů, odbýváme večeři se slibem, že si to vynahradíme snídaní a válíme se v naprostý tmě na trávě za Defem, lehce popíjíme Becherofku a kecáme a kecáme. Kolem půl jedenácté rozbalím spaní a lehce opláchnuti uléháme s dobrým pocitem 960ti ujetých km.
18.08.09 Den druhý
Se spánkem jsme to moc nepřeháněli, v osm jsme vystrčili opuchlý čumáky ven z Defa. Už během rána se kolem sjížděli chasníci na svých traktorech a nenápadně okukovali, co za havět se jim nabořila do teritoria. Vesele na ně máváme a oni jsou přátelští, dokonce i ten, který potřeboval zajet na pole, kde jsme blokovali příjezdovou cestu. Dal to terénní oklikou a ještě nám zamával. Inu,my traktoristé umíme držet pohromadě.
Snídaní jsme neodbyli, byla luxurious. Ve tři čtvrtě na deset už jsme na cestě a pelášíme dál směrem na Čačak, Užice a Prijepolje. Cesta je opravdu fajnová, vlítli jsme do hor a užíváme jiných výhledů než po maďárské a částečně i srbské rovině. Bohužel je cesta prošpikována vesnicemi plnými srbských četníků, kteří se snaží ulovit nebohé neznalce poměrů na vysokou rychlost. Na nás si ale nepřijdou, jedem podle předpisů, Dejv snad poprvé v životě, já už potřetí. Ale platíme za to vysokou daň-úděsně pomalou cestu Srbskem a následně i Černou Horou. Ale co, nejsme tady na závodech, pravda? Hranice mezi Srbskem a Černou Horou překračujeme bez problémů; na dotazy celníka, zda nemáme česká Marlbora odpovídáme nechápavým "he?" a on dá pokoj, když se nám předtím ještě pohrabe v Defovi, ale neumí otvírat holandské závěry, tak si nechce uřiznout kšandu, i když jsem mu říkal "máš tam ještě jeden závěr, Vendelíne". Černá Hora je krásná, projíždíme kolem národního parku Biogradska Gora, krásný vápencový útvary lemují jinak neskutečně pomalou cestu. Kousek za Bijelo Polje (N42.54.250, E019.32.568) vidím prudkou cestu odbočující z hlavní štreky a protože si myslím, že ji osobní auta nikdy nemůžou dát a potažmo tak dopravit Černohorce zaneřáďující všechno odpadky, odbočujeme dolů za brutálního troubení vzteklých řidičů, kteří musí čekat, až Defa s malým rejdem otočím ze srázu dolů. Cesta je fajn pro traktory a pro nás a vede k řece. Řeka mělká, tak půl metru, na druhém břehu krásná oblázková pláž. Přebrodíme a chceme si uvařit dlabanec, když tu se rozhodujeme, že tu už dnes přespíme, jinak by byla křeč se dotrmácet až do Thethi v Albaniii. Vařím fazole po chlapsku, dáváme pifko, kecáme s děfčicama, co tu vedou kolem krávy, píšeme deník a vegetíme si, svoboděnka svoboda.....
Jo, taky jsme do té řeky hupsli, abychom spláchli dnešní pot, uáááá, docela studená ;-)
19.08.09 Den třetí, Černá Hora-Thethi
Místečko na spaní bylo opravdu luxusní, fajn jsme se vychrupli a dopřáli si zdravé snídaně včetně jogurtového mixu.
Po nějakých 50km se dostáváme do Podgorice, ještě natankovat trochu nafty a hodně vody (trochu nafty proto, že nechceme jet s plnou bandaskou po horách a ještě ke všemu by nám nafta v pruďáckým kopci přetékala přepadem). Jsme překvapeni tím, že v Černé Hoře mají zavedeno Euro, tak to jsou tedy o 4 roky před Paroubkem a Tupolánkem. Za Podgoricí se rapidně snižuje kvalita silnic i hustota provozu, asi příprava na Albanii. Hraniční přechod nic vyjímečného, pokud někdo prudil, tak to byli černohorští celníci, Albánci byli v klidu. Nic se neplatí, jen je potřeba si vyzvednout papír, že pašujeme do země auto a už jsme v Albanii, jupíííí.
První dojmy odpovídají tomu, co máme načteno, bunkry a kolem odpadky, ale nějak nás to nepřekvapuje, počítali jsme s tím a hlavně se těšíme do hor a na lidi.
Ve mestečku Koplik odpočujeme doleva a začínáme po luxusní asfaltce(bez přehánění skvělá) stoupat do pohoří Prokletije. Asfaltka končí ve vesnici Bogë, úplně znenadání je prostě konec asfaltového pásu a začíná rozbitá cesta. No, rozbitá, vlastně je jen bez asfaltu a albánská, rozbité cesty přijdou později.
Jak popsat cestu do Thethu? Je to něco naprosto úžasného, cesta se vine jako had po úbočích hor, nalevo strmý svah a pod tebou mocná propast dolů, jeden krásný výhled střídá druhý, bere ti to dech. Něco takového se v Evropě asi jen těžko ještě uvidí, nikde žádné nesmyslné příkazy typu "dávej pozor, ať nespadneš", prostě nádhera nádherná.
Píše Dejv : Do Thethi dorážíme kolem páté odpoledne a už na začátku vesnice jsme odloveni tlupou malých naháněčů, kteří nám sebevědomě tvrdí, že mají hotel, shopping, eating, sleeping, takže určitě nebude problém dělat meeting :). No nic, s námi kšeft nebude, nacházíme si místečko poblíž bývalého vodního mlýna, průzračná řeka tu vytváří dokonalou zvukovou kulisu. Prvně si říkáme, že se i vycachtáme, ale už při smočení 2 prstů jsme oba princezny takže jen tak decentní ošplouch a tváříme se, že je to vrchol čistoty hygieny zároveň. Zkoušíme nahodit prut na pstruha, nedaří se, tož dáváme konvenční večeři a pak uléháme vedle káry, čučíme na hvězdy, je kosa, ale krásně. Večerní klábos opět nemá chybu.
20.08.08 Den čtvrtý, Thethi-cesta na Shkodar
Plán na dnešek je jednoduchý – použijeme druhou cestu, která vede do Thethi a tou je "přímá" routa ze Shkodaru, jen my ji pojedeme opačným směrem. Je krásný den, svítíčko sluní jako o život, ostatně jsme zatím ani jiné nepoznali. Cesta je ze začátku pohodová, výmoly a kameny nejsou tak velké jako včera, sjíždíme o podstatný kus níž a v tůni u vesnice Lekaj zkoušíme opět štěstí s prutem. Ehm, rybářským....zas nic, ale rozhodně nám to neubírá na dobré náladě.
Ve vesničce zrovna vypukla siesta, tož se zastavujem v místním baru, pozdravíme "Mir dita" a celá hospo srdečně odpoví, dáváme si citronovou limošku z piksly, je to fajn bez ohledu na to, že bar by v evropských podmínkách jen těžko mohl existovat. Chlapi sedí a lejou do sebe pifko a panáky, větrák na stropě rozhání mocná oblaka cigaretového kouře, klídeček. Trochu fotím frkec na ulici, je tu nádherně.
Terén se prudce zhoršuje, úseky, kde můžeme zařadit vyšší rychlost než dvojku, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Ale cesta je to opět dokonalá, na několika úsecích se tají dech, když se podíváme do obrovské propasti pod sebou. Myslíme si, jak těžkým terénem projíždíme, ale to jen do chvíle, kdy potkáváme minibusy Mercedes, se kterými tu oprásknutí albánští řidiči předvádějí neskutečné kousky, včetně toho, že tuhle cestu prostě projíždějí jako linkový autobus. Klobouk dolů, sekáči :-) Předjíždíme německý automobil zn. IFA nafrknutý nádhernými bukovými kulány, řidič využívá první možnost k tomu, aby nás pustil před sebe. Řidiči v horách jsou pohodáři, nikdo zbytečně neriskuje a jsou usměvaví, pokaždé se s nimi zdravíme ostatně jako s každým, koho potkáme, hrozně milí lidé, tihle Albánci.
Cesta je ale opravdu otřesná a tak kolem půl páté dáváme přestávku a pro dnešek končíme na dokonalém místečku u klidné tůňky, kterou protéka říčka Kirit. Vidina jizdy potmě na takovém terénu nás neláká, to ostatně ani místní nedělají, i když ti pro to mají jiné důvody pocházející z dob, kdy se tu na cestách běžně přepadávalo.
Opět zkoušíme rybářské štěstí a Dejv nakonec čapne nejakou čudlu (cca 130,85 mm), ale chytli jsme jen ji a to na večeři nestačí, tak jí dáváme svobodu. Z dálky se ozývá střelba ze sapiku, někdo asi trénuje. Ještě dáváme pokec se skupinkou čtyř Albánců, kteří byli lovit pstruhy harpunou nahoře v jezeře, mají impozantní kousky a naší čudle se smějí...
Tradičně večeře, přes řeku projede IFA s bukovým dřevem, chlapi vyskočí uprostřed řeky ven a ošplouchnou se, život je jednoduchý a předspánkové ulehnutí vedle kárky, ty hvězdy jsou prostě nádherný...
21.08.09 Den čtvrtý, cesta na Škodru-Koman
My tady prostě nejsme na závodech. Jestli za den ujedeme 52 nebo 960km, to nehraje žádnou roli. Máme sice plán cesty a to dokonce i v digitálních mapách (který Majk dělal dvakrát jen tak pro velký uspěch, páčko si je tady jednou vymazal z kompu - pozn. Dejv.), ale důležité je, aby v posádce panovala dobrá nálada a všichni její členové měli pocit, že se věci ději tak, jak mají. Tož, to jen tak na vysvětlenou.
Dnes máme v plánu konečně dorazit k místu trajektu do Fierze, jež se nachází poblíž městečka Koman. Ale nepředbíhejme...
Po tradičně dobré snídani a Dejvově vzorném úklidu (včera na nás padla lenora, tak jsme neuklízeli po večeři, no) opět naskakujeme do skvěle pracujícího Defíka, vyhupsnem na tu děsnou cestu a jedeme směrem Shkodar. Cestou opět neskutečné výhledy, tahle cesta by se měla zašpérovat proti všemu asfaltu, kdyby ho sem náhodou někdo někdy nacpat, prostě dokonalá parádička. Potkáváme usměvavé vesničany, trochu fotím, jsou hrozně milí a hezcí.
V jedné vesnici křesťani, o 8 km dál zas muslimové. V muslimské vesnici srocení lidiček, tož neváhám a jdu mezi ně, třeba bude něco k focení. Ujímá se mě sympoš, který umí trochu anglicky, ale zato prohlašuje, že pracuje v Anglii, jako turistický průvodce. No, nevím.... Každopád je to fajn chlápek, protáhne mě všude, kam chci a vysvětluje, že ti lidé jsou tady kvůli pohřbu; včera večer v deset večer narazil kamion do auta, kde seděla jedna z vesnických žen se svojí desetiletou dcerkou, následky nehody byly pro obě fatální. Stojím u mešity a koukám dolů na hřbitov, kde dva muži kopají hroby – jeden menší a druhý pro dospělou osobu. Lidé se scházejí ze širokého okolí, muži a ženy se hloučkují zvlášť. Přiskakuje ke mně chlapík mluvící plyně anglicky, společně s otcem zemřelé ženy se mě ptají, zda by mi nevadilo vymazat fotky, na kterých jsou truchlící pozůstalí a připravené hroby. Jasně, mažu je a co mi zůstalo na kartě už cenzor schválil. Oba se ještě omlouvají a já se taky omlouvám, že nechci rušit, zvláštní směsice ohledů a pohostinnosti z jejich strany i v tak těžké situaci. Je mi najednou divně, taková smutná situace a nechce se mi opruzovat, tak se s nimi srdečně loučím a jdu zpátky za Dejvem čekajícím na konci vesnice.
Cesta se postupně zlepšuje až před Škodarem narážíme po třech dnech opět na asfaltku, není to úplně nepříjemné ;-) Nechceme se ve městě příliš zdržovat, přesto zajíždíme do centra nasát trochu atmosfery a dát si pifko na ulici. Lidé ve města jsou trochu nervozní z focení, jednou nás tahal z maléru jeden z místních, se kterým se Dejv stačil skamarádit dřív než bys řekl „faleminderit!“. Na cestě z města ještě zastavujeme chlapíka prodávajícího gofte v pojízdném vozíku. Nemluví ani slovo, veškerá komunikace se odehrává posuňky, ale je to super fast food a nikomu nevadí, že na všechno jídlo sahá jedněma a těma samýma rukama-peníze, rohlík, řídítka od kola, prostě veget. Gofte skvělý.
Padáme z města, je tu na nás moc rušno. Cesta se rychle zhoršuje na albánský průměr, vůbec nám to nevadí a natahujem to na Koman, kam taky dorážíme. Trajekt jezdí jednou za den, počítali jsme s tím, že někde poblíž přechrupnem. Nacházíme solidní místo na břehu u jezera, za chvíli sem dorazí Němci (jsou to echt Němci bo mluví jen německy alzo trocha englicky-ftipně doplnil Dejv), co jsme se s nimi potkali cestou a tak dneska poprvé nespíme sami. Ještě dáváme koupačku v jezeře, voda je ukrutňácky ledová, ale je to fajn osvěžení po tom denním vedru. Němka je měkká, na koupačku si bere plavky, ehmehm, chlápek se pro jistotu nekoupe vůbec, zřejmě se cítí zahanben našimi atletickými těly :-))
Přichází pastevec koz a radí Dejvovi, kam má jít chytat ryby. Neskutečně huláká a vůbec mu nevadí, že mu nerozumíme ani slovíčko, o to víc přidá na intenzitě. Je to trochu podivín, ale má tělo trenovanýho sportovce, ačkoli mu táhne zcela jistě na šestý křížek.
22.08.09 Den pátý, Koman-Kukes
Vstáváme poněkud brzy, aby nám trajekt náhodou neujel či abychom se na něj náhodou nedostali. Takže kolem půl osmé už stepujeme v přístavišti s hrstkou podobně nervozních Vendelínů jako jsme my a s albánskými pracovníky přístavu. Přístav na jezeře Koman je situován hned za obrovskou údolní přehradou a vodní elektrárnou zároveň; no to dá rozum, takovej albánskej škuner umí ledaccos, ale přeskočit 120m přehradní hráz ani omylem.
Pochopitelně, že přijíždět takhle brzy je nesmysl, loď odjiždí v 10.00, což v praxi znamená, že v 11.00 se odráží od přístavu, pokud se tedy podaří nastrkat všechno do lodních útrob. Vlastně tu jezdí škunery dva, jeden jen pro pěší, druhý spolkne i náklaďák s hydraulickou rukou. Máme hafo času a tak pozorujeme relativně rušný cvrkot v ranním přístavišti. Přijíždějí loďky místních, kteří dělají něco jako dopravce na malé vzdálenosti po jezeře a dovážejí tak obyvatele okolních břehů do Komanu, kde přeskočí do minibusů můžeš hádat jaké značky (a kdo neuhodl Mercedes, ten nesmí za trest 5 let do Albánie ani páchnout) a peláší si za svým dál. Z kocábek veskrze plechových vyskakuje roztodivné obyvatelstvo – mladí navlečení do moderních šatů, střední umírněná generace i starší, kteří ještě ctí staré obyčeje a oblečení. Dále pak candáti a další ryby, stejně tak ovce, krávy a nesmím zapomenout na albánské kozičky.
Platíme 2€ za průjezd kamenným tunelem, který sem vede a za parking v přístavu – poněkud divné, ale Dejv nesmlouvá, ani neprostestuje. Dále pak vyšpulíme 2000LEKů za trajekt, cena je férová
Jsme druzí na palubě a radujeme se, že pojedeme na skoro prázdné lodi a ještě k tomu dříve, než jsme původně mysleli. Ehm, tak to opravdu nebylo. Postupně se do přístavu nahrnulo hafo lidí a vozidel především s britskými značkami a pravostranným řízením (ale vlastněných Albánci, o původu vozidel se dá jen spekulovat), stejně jako nákladních vozů s roztodivným nákladem. Kolem jedenácté tedy odrážíme a hned od počátku můžeme obdivovat krásy komanských zátočin a spanilost albánských krasavic, zhusta oblečených poměrně vyzývavě na výlet po jezeře Koman. Cesta je opravdu líbezná, dělám pár portrétíků nádherného chlapíka z Kosova a fotím ještě pár zajímavých lidiček na palubě.
Ve Fierze jsme kolem jedné odpoledne, nahazujeme stroj a říkáme si, že zkusíme objet cestu do Kukes přes Kosovo, protože je tam údajně lepší cesta. Nacházíme silnici vedoucí do Kosova, opravdu luxusní asfaltka, jakou jsme ještě nezažili a vedoucí přímo na hranici. Na albánské straně žádný problém, kosovští celnící trochu prudí a pak po nás chtějí 50€ za border nebo možná bordel insurance. No tak to tedy mají smůlu, otáčíme do pohostinné Albánie a vyrážíme směrem na Kukes. Silnice ze začátku hodně dobrá, pak trochu horší, pak totál dodrbaná a vedoucí jak jinak než krásnou a poněkud jinou krajinou než na severu. Je tu více sucho a neroste tu tolik stromů, není tu mnoho vesnic a tak skoro nikoho nepotkáme. Před městem Kukes nádherné údolí se sedimenty po klesající a stroupající vodě, stavíme a čučíme a kedsáme s Albáncem, který zastavil, aby se optal, jak se nám líbí v Albánii.
Dorážíme do Kukes a nic nás nevede k tomu, abychom se tu zdrželi, město tedy projíždíme a protože se začíná stmívat, mažeme nejkratší cestou na Peshkopi, kam samozřejmě nemáme v úmyslu dneska dojet. Cestou projíždíme několik vesnic, kde postupně vzrůstá agresivita dětí; z roztomilých uličníků se stávají parchanti, kteří skáčou do cesty a mlátí za jízdy do auta, asi vliv města poblíž, protože s náznaky agrese jsme se ještě nesetkali. Za jednou z vesnic potkáváme Karlose z Brna a Jirku s Janou z Prahy na mašinách, kteří se oklepávají po několika zásazích kamenem na mašině. Rozhodujem se, že najdeme společně místo na přechrup, což se nám taky daří a pak dáme ještě chlapáckej pokec (Jana šla spát).
23.08.09 Den šestý, Kukes-kousek pod Podgradec
Společné spaní má svoje výhody, ale i nevýhody. Jednou z nevýhod může být fakt, že motorkáři vstávají kolem šesté ráno a tak se chtě nechtě musíme vykulit z brlohu také poněkud dříve. Jana má nějaký prudký případ, tož jí pomáháme dubovými kapkami a efekt (kupodivu pozitivní) se dostavil poměrně záhy.
Partička na mašinách se s námi loučí a my dojídáme snídani, balíme a vydáváme se také na cestu. Jedeme spíše podle citu, zvolili jsme si trasu, na kterou nemáme podrobnou mapu, ani nic ve speciálních mapách v navigaci a tak se řídíme jen přibližným směrem doufajíc, že se trefíme na nějakou již značenou cestu. Ale to je jasná páka, že nepanikaříme, všechny cesty v Albanii někam vedou, no ňi?
Cesta je vážně hustá, že zmizel asfalt nás moc nepřekvapuje, na to jsme zvyklí, ale nepočítali jsme s tím, že zažijeme povrch podobný tomu na cestě z Thethu do Shkodaru. Ona ještě existuje výrazně lepší cesta z Kukesi do Korce, ale kdo by se s tím páral, že? Projíždíme dokonalé vesničky, kam turistů za rok asi moc nepřijde, často se zastavíme a jen tak zevlíme, zatímco já fotím. Ptáme se na cestu do Peshkopi a lidé nám ukazují jednou tak, podruhé onak, tak se stále řídíme citem.
Konečně najíždíme na „oficiální“ cestu do Peshkopi a u první benzínky potkáváme „naši“ partičku motorkářů, narozdíl od nás za Peshkopi plánují uhnout na západ a dát si pár dní v Chorvatsku u moře. To my máme jiné plány; aniž bychom tušili, jak to vyjde časově, míříme stále na jih a krajina nás nepřestává fascinovat líbezným zjevem, prostě neskutečná země, tahle Albánie. V Peshkopi neopomeneme navšívit místní trh, ačkoli se Dejvovi moc nechce a musím uznat, že takovou spoustu masa na hácích, jakou jsme tady viděli, to se jen tak nevidí. Řezníci jsou veselí chlapíci a když je fotím, házejí po mně zbytky kůže z koz a ovcí a náramně se smějí, když se snažím uhnout, ale jinak se nechali fotit a byli opravdu prima. Ještě zaskočíme za místním kovářem omrknout jak se daří dílko a už skáčeme zpátky do Defa a opět na cestu.
Za Peshkopi dostáváme okamžitý nápad přefrnknout do Makedonie a k jezeru Ohrid si užít asfaltové, tedy makedonské silnice. Nápad to vůbec není špatný, cesta nám bezva ubíhá a ještě poměrně brzy dorážíme zpět do Albánie. Ale to není ta Albánie, kterou známe, najednou se ocitáme na solidní asfaltce, která vede okolo jezera Ohrid a kterou lemují velmi civilizované restaurace. Prostě – ráj rekreantů a že jich tu je. Nic pro nás, jen tak projedeme kolem jezera a stejně tak městem Pogradec, které je také na albánské poměry výstavní. Ne tak okrajové části s omlácenými paneláky, které jen vzdáleně připomínají rumunská sidliště, jen jsou poněkud více, jak to jen říci, folklorní. Uprostřed dětského hřiště se pasou koně a kluci hrají fotbal, nevěsta přijede luxusním mercedesem do nového domova – omláceného paneláku, prostě spousta obrázků, které zůstávají za víčky očí.
Dejv nachází v mapě místečko za Podgradcem, kde by mohlo být jezero a potažmo bychom tam mohli dát přechrup. Tož tam také zajíždíme a záhy identifikujeme lokalitu, kde by se nám líbilo. Řidič, v tomto případě já, opatrně zajíždí až na břeh jezera, kde je podstatně méně vody než na jaře, soudě podle vyschlých břehů. Zajíždím až dolů, abychom se vykoupali, než dáme dlábo a večerní klábos pod hvězdami, když tu náhle levé přední mizí v hlubokém bahně a v uších mi zní Dejvovo „tam bych nejezdil, kámo“.
Zkouším to vyškubnout zpátky, ani ťuk, Defík se bezmocně propadá do lepkavého bahna, až levá kola přestanou zabírat, jsouce totál ucpaná bahnem. Odhazujem bahno a snažíme se najet na balvany, co jsme si nanosili, ani prd. Sundaváme sandplechy a cpeme je pod levou stranu kol, abychom se utrhli zpátky na pevný břeh, neklaplo to. Poslední šance je naviják, jenže nejbližší strom je tak 200m od utopeného Defa. OK, bereme trubku a zamlatíme ji do země, co to jen jde. Nahodíme pres ní naviják a zajistíme obr butrasem, aby hák nevylétl nahoru, pomodlíme se a jdem na to. Dejv zůstal u háku s kamenem a trubkou, ja sedám do Defa a pomalu si natahuji lano přes ovladač natažený do kabiny. Jsem napnutej jak puberťákovy trenky, dávám malou dvojku a děsně mi lepí, jestli to nevyrvem nahoru teď, tak jsme vážně v řiti. Defík hrabe a ani se nehne, zmačknu ovládání navijáku, trubka se ohne jako papír, ale naštěstí se zaklíní o kámen, který se Dejv snaží držet a konečně se stroj hne kupředu.
Jesus, jsme z toho venku, po půlhodině šílenýho lopotu v bahně, auta zaflákanýho zvenčí i uvnitř a pochopitelně ani my nejsme nejčistší. Skáčeme radostí jako malí kluci, kterými v podstatě stejně jsme....
Jeden sandplech je v trapu, necháváme jej utopený v bahně a jdeme se umýt, máme toho plný kedsky.
Auto stavíme nahoru nad jezero, dáváme si dobrý dlábo a jsme rádi, že jsme rádi.
Píše Dejv :Tato historka se v podstatě zakládá na pravdě, ba Majk však seděl většinu času ve vozu a se zoufalými nářky mi rozdával ukoly :), což jsem bral bo jsem mu dal ráno velení (ach jak jsem toho litoval), ale což, však je starší pán, tak ať si posedí. Def byl v blátě úplně celej až na pravý zadní, takže zkrátit to jen na to, že jsme jako zapadli, je optimismus. Byli jsme regulérně v pytli pytloucím s tím, že Majk stále opakoval „to dáme“ :). Po té co zahrabal Defa tak, že přední kola nebylo vidět a o diferáku ani nemluvím a levý zadní kolo taky dostrkal do bláta až po nápravu, si asi řekl hm tak teď už jen napustit to jezero. Naše chladné hlavy se vůbec, ale vůbec nebály, že to nezvládneme. Jsme totiž dva krásní a silní valibuci, ale ten Def je ňákej kurňa těžkej. Nejen, že si rozjel ten oranžovej plech, ale stále se hrabal do bláta jako by byl prase. Nicméně podstatné bylo, že jsem to zachránil a Defa s navijákem vytáhl (Majk byl furt zavřenej f autě). Teda říkal, že se snažil :).
Píše Michal : Milý deníčku, nemůžeš věřit všemu, co si Davídek navymýšlí. Pravdou ale je, že někdo musí přemýšlet a dávat dohromady strategii a jiný zas má pak na starost špinavou práci. V tomto případě extrémně špinavou práci a na tu se Dejv hodí jako nikdo jiný :-) A já jsem teď s vypětím všech sil doplnil chybějící tečky, háčky a čárky a změnil slovosled Dejvovy pasáže, aby to vůbec alespoň někdo pochopil :-))
24.08.09 Den sedmý, veget na řece Vjose
Píše David :Ráno připravujeme super bomba vejce se slaninou, když tu nás překvapí zvuk gazíka a co je to gazík značky Mytřivbuši s polskou spézetkou. Dávám s nima pokec, zatím co Majk dělá tu úžasnou snídani. Nejdřív to zkouším englicky, ale strejda v gázíku říká, že umí česky, tak mu dávám lekci češtiny s tím, že ať tam nejezdí, že jinak bude v prdeli, čemuž jak se zdá on i jeho líbezná princezna dobře rozuměli. Vyměkli a nechali gazíka na břehu. Až pak Majk poznamenal, že by bylo príma je sledovat, jak se topí jako my. Nu což, nejsme podvraťáci, takže srandu si děláme zase jen sami .)).
Píše Michal : Dneska to moc nehrotíme, ujeli jsme jen
Jo, ještě jsme viděli cestou v horách dodávku a u ní chlapík stahoval kozu, prostě jen tak, za zatáčkou ji měl pověšenou na kostře plachty a jel jako motorová myš. Milujem Albánii (nejen) za úžasné výjevy, které nám tak štědře nabízí...a vegetíme, jesus, jak my si vegetíme...
Večer pak sedíme před Defem na břehu, kecáme o životě, ženskejch a pijem trochu pifko, prostě veget pokračuje i potmě, když tu se na druhé straně řeky objeví poskakující baterka. Chvíli svítí sem, chvíli zase tam, občas se světelný kužel zastaví i na nás a k tomu se přidává světlo hledáčku, který svítí na skálu nad druhým břehem. „Ty vole, Majkle, to je ňáký divný“, začíná Dejv dělat paniku. Nutno podotknout, že do té chvíle jsem byl v absolutním klidu – ňákej Vendelín lítá jako čamrda po druhém břehu a někdo seshora ze silnice blbne s hledáčkem. Sledujeme pohyb postavy s baterkou, která se míhá opravdu neskutečně, ten človk lítá jako zběsilej po druhé straně. Pak mizí, aby se zničeho nic objevil na našem břehu, ale to už nečekáme a ukazujeme, že máme taky Bateriho přístroj a dokonce nám svítí ještě více než jemu. Poražen našimi luxy a candelami mizí za rohem a od té doby ho už nikdo neviděl, ani o něm neslyšel.
Ano, byl to onen albánský přízrak, kterému pamětníci přezdívají Enver Hodxa.
Uléháme a posloucháme podezřelé zvuky, ale do rána se už nic nestalo a tak jsme zase živí a zdraví přečkali další albánskou noc.
25.08.09 Den osmý, řeka Vjose-Butrint(Vutrinti)
Po včerejších strašidlech ani vidu, ani slechu a tak bez obav dáváme snídani, vyškubnem Defa nad údolí relativně jednoduchou terénní vložkou a vyrážíme směrem na Gjilokastër. Cestou míjíme město Përmet(Permeti), potřebujeme doplnit vodu a naftu, tož se zastavujeme. Při té příležitosti projdeme město a dáme si opravdu báječné kafe, prostě dokonalý pressíčko. Dělám pár fotek lidí, příjemné místo, jako vždycky spousta mercedesů nejrůznějšího data výroby a stavu, mladé holky nosí minisukně a intenzivně přemýšlí, co by ještě odložily, aby se oko cestovatelovo popáslo, starší holubice naopak nehledí na urputný vedro a tvrdošíjně si vykračují po ulicích v černých oděvech, vkusně doplněných černým šátkem. Je deset ráno a v kavárnách už je hafec lidí, čím se tu živí nechápem, ale něco pochopíme později...
Vydáváme se na cestu a kousek za Përmetem se zastavujeme v krásném pravoslavném areálu, vystavěném v letech 2003-2006 za výrazné podpory řeckých pravoslavných. Areál je skutečně mimořádný, je krásně udržovaný a plný náhrobků beze jmen, stejně jako urnový háj je zatím prázdný.
Pokračujem dál na routě a konečně dorážíme do Gjilokastëru, starodávného města ze 13. století. Přes Dejvův odpor se vydáváme dovnitř města, ty domy s kamennými deskami jako střešní krytinou si prostě nemůžeme nechat ujít. Dejv pořád mrmlá, že už by zase jel, tak si dáváme druhé kafíčko poblíž mešity pod hradem tyčícím se nad městem a to toho bodrého chlapíka uspokojí. Odskočím se podívat do mešity, kam před chvílí muezzin svolal věřící, ale moc jich tady není, ono to obecně s náboženstvím v Albanii moc nepřehánějí.
Tad bych udělal malou odbočku – když jsem se ptal jednoho architekta na lodi z Komanu, jak to vlastně je s náboženstvím v Albánii, odvětil, že praktikujících lidí, bez ohledu na druh náboženství, zejména ve městech už mnoho není. Lidé sice uvádějí, že jsou muslimy či křesťany, ale jen podle svého původu a v praxi nenavštěvují ani mešity, ani kostely. Jiná situace je na vesnici, zejména v horských oblastech, kde náboženství je často jedinou útěchou v nepoměrně těžším životě než jaký je ve městě. Konec odbočky a zpět k cestě.
Dnešní cesta je co se týče kvality silnic naprosto mimořádnou záležitostí, mastíme si to po poměrně kvalitních cestách a do Gjilokastëru vede přímo luxusní silnice, kde Def nevydá ani jeden zvuk prostestu, pohodička. Dejv se seznamuje na benzínce s profesorem literatury na universitě v Tiraně a Butrintu, mimo jiné také vlastní (profesor, ne Dejv) továrnu na zpracování ovoce do limonád. Zná dobře Haška a Kafku, intelektuální témata pro Dejva jak dělaná, tak oba pánové stráví několik minut diskusí o umění a poesii především, nádavkem pak fasujeme dvě naprosto skvělé broskvové limonády.
Natahujeme to směrem na Sarande, největšího albánského přístavu a jsme šokováni rekreačním duchem města, tak odlišného od toho, co jsme zatím viděli. Vůbec nás neláka se pohroužit do víru turistického dění a město jenom projíždíme bez zastávky. Po dalších 40km dojíždíme do našeho dnešního cíle, Buntrintu, a pokoušíme se najít několika zkusmými a poměrně ostrými offroadkami vhodné místo na přechrup, ale nedaří se. Jedna z cest nás zavedla na naprosto otřesné místo, stoupali jsme olivovým hájem na kopec a kojili se nadějí, že za kopcem bude přístup k jezeru, jež se tam opravdu nacházelo. Na kopci cesta bohužel skončila a my se ocitli na naprosto příšerném místě, polorozpadlé chatrče a v nich nikdo, v rozpadajících se chlívcích kvičela zdivočelá prasata, všude kolem pobíhali psi s vyceněnými tesáky, těžko se to popisuje, ale byla v nás malá duše, spíše dušička.
Nacházíme se doslova pár kilometrů od nejjižnějšího místa Albánie a tak jsme rádi, když díky jasnozřivé četbě krajiny nacházíme opravdu luxusní místečko mezi poli a kopci. Parkujeme Defa, zkoušíme chytat ryby a daří se – Dejv čapne dvě čudly, ale jsou to prciny, tak jim pak férově dáváme svobodu a k večeři se odbýváme.
26.08.09 Den devátý, Butrint
Znalci Albánie asi budou remcat, ale na antické památky, kam směřují kroky prakticky všech turistů v tomto kraji, dneska pečeme. S povděkem přijímám Dejvův nábrh, že se dneska budeme flákat, chytat lelky, ryby a bronz na našem ideálním místečku. Lovíme ryby, celkem to jde, i já rybářskej Vendelín jsem chytil šest kousků a Dejv jen jednoho, inu Mistr se nezapře a když máš talent – tak na všechno. Dneska se zkrátka nic neděje, vegetíme, i to je koneckonců jeden z důvodů, proč jsme tady. Kilometr a půl od řeckých hranic si užíváme klídku na albánském venkově, voda tiše šumí kolem nás, občas skočí čudla z vody, sem tam se natáhnem do teplého proudu a alespoň trochu se ochlazujeme v palčivém žáru. Pohoda, jazz...
Masový vrah Dejv zabíjí rybky jedním mocným stiskem svých čelistí zatnutých do hlav nebohých stvoření, já je pak umě přípravuji na hromadě oleje, famózní mňamka.
27.08.09 Den desátý, Butrint-nocleh u Corovodë
Ráno mě budí ovčácký pes, který je celý hysterický z našich rybích hodů předchozího dne. Poletuje po našem kempovišti a s neochvějnou jistotou vyčmuchá každičký kousek zbytků ryb. Ani se mu nedivím, patřím mezi nejlepší české kuchaře na jihu Albánie toho dne.
Jen neradi se poučíme s krásným a klidným místem, inu – chceš-li se zajet opravdu zrekreovat, jih Albánie je tím nejlepším místem. Jeden den jsme se ani nehnuli z místa a náramně nám to prospělo, ale je načase se pohnout, tak hybaj, hroši!
Do města Butrint se nám nedaří dojet stejnou cestou kvůli havárii asfaltovacího stroje, tak bereme zavděk objižďku a aspoň poznáváme druhý způsob, jak projet nejjižnější část Albánie. Cesta je celkem fajn, vede po pro nás luxusních asfaltkách, tož si lebedíme...alespoň do doby, než se nad Liogorou dostaneme do rekreační oblasti zapadního pobřeží Albánie, tady se provoz výrazně zhustí a zatímco Albánci mimo město trousí vyplašenky ve všech zatáčkách, ve městě dělají úděsná zvěrstva, aby poskočili o jedno auto kupředu. No nic, we stay cool. Před Liogorou je dlouhé stoupání do hor, ale cesta je naprosto pohodová.
Dalším místem k projetí je Vlorë, centrum turistického ruchu společně s Durrës. Záměrně píšu místo k projetí, protože kvůli takovému turistickému masakru jsme do Albánie nejeli. Neodsuzujeme, to by byla pitomost, ale prostě na téhle cestě hledáme poněkud jiné zážitky než je masomlýnek na pláži. Cestou vidíme nádherné místo na koupání, vypadá to jako parkoviště ponorek, ale kde by se v Albánii vzaly ponorky, že? Chceme se tam vydat, ale naštvanej soldát u brány (kde se vzal nikdo neví, ale samopal měl) nás poměrně rychle vyvádí z omylu veřejně dostupného místa. Mhm, tak tam vojáci hlídají díru ve skále a pár rozpadlých domů, to by si nepřítel panečku pomlaskal...
Bereme směr na Berati přes Fier, poměrně pozdě večer nacházíme v mapě místo na spánek. Cesta k němu vede naprosto šíleným terénem, ale úchvatnou krajinou. Jeden z průvodců uvádí, že se jedná o cestu, kterou ani terénní auta neprojedou. Mno, uvidíme, my nemáme terénní auto, my máme Defíka. Projíždíme město Policani, které bylo kdysi centrem výroby zbrání pro albánskou armádu; nikdo, kdo zde nebydle nebo nepracoval sem neměl přístup bez zvláštní povolenky. Výroba zbraní probíhala v podzemních továrnách, které jsou ještě dnes vidět z návrší nad městem. Zvláštní místo, ještě dnes můžeš cítit duch oné doby...
Dorážíme k místu odbočky z hlavní silnice na Corovodë a vydáváme se do kopce. Po 10km brutálního stoupání už jen hledáme kousek rovného placu, abychom se rozkydli a dopřáli si nějakou dobrotu k večeři. A jako vždycky se nám to splní a tak dáváme obligátní podvečerní pokec s hvězdami nad hlavou, tentokrát okořeněný nepříliš dobrým albánským vínkem. Máme dost, urazili jsme poměrně velkou vzdálenost a protože jezdíme v albánském stylu, tedy otevřená okénka bez klimatizace, jsme zaprášení jako mouřeníni.
28.08.09 Den jedenáctý, nocleh u Curovodë-Gramsh
Jako každý den nás vítá modroha, už v půl osmé slunce pálí jako o život a tak odbýváme snídani a ruče na cestu. Ještě předtím válečná porada, kam se vlastně vydáme. Cesta na horu k teqe bektašů nevypadá zrovna schůdně, zpátky tou samou cestou, co jsme přijeli, se nám nechce a moc ostatních možností neexistuje. Nakonec se rozhodneme riskovat a později se ukáže, že to bylo rozhodnutí správné a vydáváme se směrem vzhůru, po totálně rozbité cestě a říkáme si, že buď se vrátíme nebo to vezmeme schůdnější cesto do Corovodë. Cesta je opravdu brutus, ale protože jsme nasadili nejlepšího řidiče, jakého máme, tedy mě, daří se šplhat vzhůru. Cestou potkáváme lamače břidlice, tedy chlapíky, kteří krumpáčem a lopatou lámou břidlicové bloky z nitra země. Mají to po čertech daleko domů a tak v horách i bydlí, taky podle toho i vypadají, děsná robota, ale zas už chápem, proč jsou ty břidlicové desky alespoň u nás tak nekřesťansky drahé. Roadka se postupně zlepšuje až k relativní sjízdnosti a kolem poledne dojíždíme do výšky téměř
Sjíždíme k místu naší dnešní odbočky, která by měla vést do Gramsh a která je i na těch nejlepších mapách znázorněná jako heavy duty smoke. Moc se nám do ní nechce, ale protože neznáme jinou cestu do Gramshe, točíme Defa po kopci dolů a jedeme hlava nehlava. Jedeme...jedeme...a najednou i tak bídná cesta prostě skončila a my jsme uvízli nad něčí zpustošenou zahradou, cesta i její náznak prostě přestaly existovat. Tady prostě končí svět. Rozpačitě vylézáme ven a pouštíme se do řeči s lidmi, jimž patří dům v zahradě. Jeden ze členů rodiny, Angel, mluví trochu anglicky a tak začínáme komunikovat za výrazného použití končetin, za chvíli sedíme na verandě skromného domku, před námi piksla albánského bírka a samo došlo i na rakiji, naprosto skvostnou, ale pro dnešní den osudnou. Angel je boxer, půl roku byl na misi v Iráku a rád by pokračoval v kariéře boxera, ale v Albánii si jako profesionál nevydělá, nehledě na to, že výsledky zápasů jsou stejně předem domluvené. Aby se dostal do Německa, potřeboval by zaplatit na vízech 6000€, sumu, která je i pro nás více než vysoká...
Jeho matka funguje v údolí jako léčitelka a porodní asistentka, k utišení bolesti používá i hašiš, který si sama pěstuje. Ale marihuanu nepěstují, to je v Albánii trestné. Bylo to neskutečně příjemné setkání s milými lidmi, kteří by se rozdali, o to víc milé, že nebylo plánované ani jednou stranou. Pro rodinu to bylo první setkání s turisty, takových prdloušů, kteří by se vydali touto cestou opravdu mnoho není.
Radí nám jinou cestu do Gramshe, tu skutečně nacházíme a jedem po ní. Ještě se na skok stavíme ve vesnici Gjerbs, kde v místní kavárně nechápeme, odkud se tu bere taková spousta spousta lidí sedících v hospodě, když vesnice má všeho všudy pár domků. V kavárně sedí dvě místní krasavice (opravdu krásné baby) a na ně víceméně zamilovaně hledí 14 chlapíků, tedy kromě nás, páčko my žádné baby neočumujeme. Jenom někdy. Vlastně vždycky, ale potají. Rakije vypitá u Angela se v poledním žáru stává kladivem v hlavě, nebyl to nejlepší nápad, ale policejní hlídku měřící alkohol v krvi potkáš asi tak pravděpodobně jako chytrého politika v Čechách.
Sjíždíme do údolí řeky Tomoricë, kterým jedeme prakticky až do Gramshe, naprosto mimořádná cesta, údolí je tak 200m široké a skoro v něm v létě neproudí voda, tak se používá jako málo frekventovaná silnice s řadou malých brodů. V šíleném vedru postupujeme opatrnou jízdou jen zvona kuředu, ale odměnou jsou nám naprosto vyjímečné pohledy na velikány okolních hor a divutvornou krajinu s minimem lidského osídlení. Najednou máme pocit, jako bychom byli v úplně jiném světadíle a ne v Evropě. Strašně se práší, jsme šediví prachem i na kůži, o vnitřku auta ani nemluvě. Cestou si dáváme osvěžující koupel v malé tůňce a konečně dosahujeme města Gramsh. Jsme totál vysátí sluncem a špínou, zajíždíme za město k řece a parkujem Defa na příhodném místě k přechrupu. Dejv obratně manipuluje Defem při couvání a málem ho obrátí na bok, kua, to nám ale zalepilo. Defík už stál na levých kolech kolech a pak se váhavě vrátil na všechna čtyři, měli jsme co dělat, abychom ho vytáhli ze strouhy, kam ho Dejv poslal.
Vedro neustává ani v sedm večer, vypadá to na večerní bouřku, uvidíme.
29.08.09 Den dvanáctý, Gramsh-nocleh v Montenegru
Dnes to už je o cestě směrem k domovu, zajímavější část cesty se zlomila v polykání kilometrů, je čas myslet na návrat. Přesto nespěcháme, nějak intuitivně se nám nechce Albánii opustit, neskutečně nám přirostla k srdci...
Tak trochu zlehčujeme snídani a vyrážíme směrem na Tiranu přes Lushnjë, cesta vede po náhorní plošině a je poměrně solidní. V Tiraně se příliš nezdržujeme, zkoumání měst necháváme jiným, nám je fajn v horách, polích, loukách a jiných poklidných končetinách. Tirana příjemně překvapuje - rozhodně to není odpudivé město a já si umím představit, že bych tady bydlel; Dejv se nevyjadřuje... A pak už jen cestou do Shkodry, města známého už z příjezdu do Albánie. Tentokrát se nezastavujeme na kafe, chceme se dostat až do Montenegra na přenocování. Za Shkodrou míjíme obrovský požár na obou stranách silnice, příjemná věcička.
A pak už jen přes Koplik, kde jsme před deseti dny odbočovali na Thethi, tentokrát však bereme nejkratší směr na hranici s Černou horou a po už známe trase dojíždíme na místo, kde jsme spali druhý den výpravy. Protože se chystá k lijáku, neponecháváme nic náhodě a rozbíjíme camp na vyvýšeném místě, aby nás nespláchla zvýšená hladina řeky. Padá na nás lehký smutek, že je výprava téměř u konce, ale zase se těšíme na blízké a milé, najmě pak Dejv, který si během výpravy uvědomil, kdože je jeho osudovou láskou v životě a po 630
odeslaných smskách během výpravy se těší na první setkání po osmi letech....
30.08.09 Den třináctý a částečně čtrnáctý, nocleh Montenegro-Praha
Ráno vstáváme v šest, Dejv na mě mžourá modrejma očima a evidentně se mu nechce z pelechu, ale chceme dorazit doml ještě dnes a tak se moc nezdržujeme. Volíme trochu jinou cestu v Srbsku směrem na Bělehrad a před Bělehradem intuitivně uhýbáme, takže se vyhýbáme dopravnímu kolapsu velkoměsta. Muzika burácí, moc nemluvíme, je jasné, že albánské dobrodružství je minulostí...ale každý konec je začátkem něčeho nového...